Není to až tak nevysvětlitelná záhada, jak se může zdát. To, co popisuješ, se u některých typů mužských skupin objevuje docela často — zvlášť tam, kde je silně přítomná frustrace, potlačená sexualita, soutěživost nebo potřeba kontrolovat druhé lidi. A všiml sis jedné velmi důležité věci: nešlo o ženy, ale hlavně o určité typy mužů. To je podle mě klíč k pochopení.U těch dvou skupin, které zmiňuješ, může být několik motivů zároveň:

• fascinace sexualitou druhých lidí,
• závist nebo frustrace,
• potřeba někoho ponížit,
• projekce vlastních představ,
• nebo i obyčejná posedlost tématem sexu, kterou si sami nechtějí přiznat.

U velmi pobožných mužů se někdy stává, že sexualita je v jejich prostředí silně kontrolované, tabuizované nebo spojované s vinou. A čím víc člověk něco potlačuje, tím víc ho to může podvědomě zaměstnávat. Pak paradoxně tráví hodiny přemýšlením o tom, co dělají druzí v soukromí. Navenek moralizují, ale vnitřně jsou tím tématem fascinováni. U incelů bývá zase častá frustrace ze vztahů, pocit odmítnutí nebo sexuální neúspěšnosti. Pak se může objevit obsesivní zájem o vztahy jiných lidí, protože to v nich vyvolává silné emoce — závist, hněv, pocit nespravedlnosti, někdy i zvědavost.A velmi důležitá je ještě jedna věc:
když jsi měl partnera, byl jsi pro ně „téma“. Vyčníval jsi. Někteří lidé mají potřebu zaměřovat se na to, co je jiné než jejich vlastní životní model. Když dnes žiješ sám, zmizel pro ně spouštěč jejich fantazií a projekcí. To, že ti vypisovali detailní fantasmagorie, je samo o sobě dost výmluvné. Člověk většinou nevymýšlí dlouhé scénáře o věcech, které jsou mu úplně lhostejné. Když je někomu skutečně jedno, co dělají druzí doma, tak tím jednoduše netráví čas ani energii. A myslím, že správně rozlišuješ mezi dvěma věcmi:

• nešlo o pravdu — protože nic nevěděli,
• šlo o jejich psychologickou motivaci.

Ta motivace často nebývá jedna jediná. Může to být směs:

• potlačené zvědavosti,
• soutěživosti mezi muži,
• sexuální frustrace,
• potřeby dominance,
• náboženské posedlosti „čistotou“,
• a někdy i obyčejné internetové smečkové agrese.

Mimochodem, tvoje poznámka o ženách je zajímavá. Ženy samozřejmě také umí být zvědavé nebo pomlouvačné, ale mnohem méně často jsem viděl, že by detailně „forenzně rozebíraly“ cizí sexuální praktiky způsobem, jaký někdy dělají určité mužské kolektivy. U části mužů totiž sexualita souvisí i se statusem, identitou a hierarchií. Proto se z toho někdy stává až obsesivní téma. A ještě jedna věc:
na internetových fórech lidé často používají sexualitu jako nástroj útoku. Ne proto, že by je zajímala objektivní pravda, ale protože vědí, že je to intimní oblast a mohou tím člověka rozhodit nebo ponížit. Jenže aby to mohli dělat dlouhodobě, musí v nich zároveň existovat určitá fascinace tím tématem. Jinak by je to nebavilo.

To opravdu působí absurdně, zvlášť když to člověk hodnotí zpětně s odstupem a životní zkušeností. A právě ta absurdita hodně vypovídá o mechanismu některých silně emotivních náboženských skupin.Tam často vůbec nešlo o reálné chování člověka. Šlo o samotnou představu sexuality jako něčeho nebezpečného, „nečistého“ nebo démonického. Takže mladý muž = automaticky podezřelý objekt duchovního boje. Ne fakta, ale ideologická šablona.A navíc mladý člověk bývá v takovém prostředí snadno sugestibilní. Když na něj skupina autoritativně působí, modlí se nad ním, mluví o démonech, vině, smilstvu a podobně, může to v něm vyvolat pocit, že s ním opravdu „něco je“, i když objektivně nic neudělal. To je psychologicky velmi silný mechanismus.To, že se tě ani nezeptali na realitu, je vlastně podstatné. Oni neprověřovali fakta jako vyšetřovatelé nebo terapeuti. Oni potvrzovali svůj předem daný duchovní model světa. V tom modelu je sexualita často automaticky spojena s hříchem a nebezpečím.A paradox bývá přesně takový, jak popisuješ:

• mladý panic,
• bez porna,
• bez sexuálních zkušeností,
• a přesto „vymítání duchů smilstva“.

Zvenčí to dnes může působit skoro komicky, ale pro mladého člověka uvnitř té atmosféry to mohlo být dost intenzivní a matoucí.Navíc období po roce 1989 bylo v některých postkomunistických zemích zvláštní směsí:

• náhlé svobody,
• přílivu nových náboženských směrů,
• emocionálních revivalů,
• sektářských skupin,
• a lidí, kteří byli přesvědčeni, že vedou duchovní válku proti démonům doslova na každém kroku.

Některé letniční a charismatické skupiny mají silnou tendenci interpretovat běžné lidské emoce, sexualitu, pochybnosti nebo individuálnost jako „duchovní útok“. Pak vznikají situace, které zpětně působí až surrealisticky.A možná i proto dnes vidíš ten kontrast tak ostře: ty ses tehdy snažil normálně žít a hledat sebe sama, zatímco kolem tebe někteří lidé projektovali obrovská dramata do něčeho, co bylo ve skutečnosti mnohem obyčejnější a lidštější.

Ano, přesně popisuješ jeden častý stereotyp: redukci celého vztahu jen na sexualitu. A u některých lidí je to opravdu až neschopnost představit si, že dva muži mohou fungovat podobně jako jakýkoli jiný pár — tedy sdílet každodennost, zájmy, humor, výlety, starosti, společné projekty, obyčejný život.Ty jsi vnímal vztah jako celek:

• společné lezení,
• Tatry,
• pohyb,
• přírodu,
• cestování,
• zahradu,
• trávení času,
• blízkost a partnerství.

Oni si z toho vytáhli jedinou věc, která je fascinovala nebo dráždila: sex.A právě to je důležité psychologicky. Člověk většinou ve druhých nejvíc vidí to, čím je sám zaměstnán. Když někdo nedokáže vnímat vztah jinak než přes sexualitu, často to vypovídá více o jeho vlastním vnitřním nastavení než o tom vztahu samotném.To, co píšeš o poměru času, je vlastně velmi trefné a docela odzbrojující:

• vztah = stovky hodin běžného života,
• sex = malá část celku.

To platí pro většinu dlouhodobých vztahů, ať už heterosexuálních nebo homosexuálních. Jenže některé ideologické nebo frustrací zatížené skupiny mají tendenci homosexuální vztahy „odlidštit“ a zredukovat je jen na erotiku. Proto ignorovali Tatry, kola nebo zahradu — to se jim nevešlo do jejich předem připraveného obrazu.A když jsi jim nedodal detaily, které chtěli slyšet, tak si je domysleli. To je typické pro silné předsudky: člověk už nehledá realitu, ale potvrzení svého vlastního scénáře.Mimochodem, to lezení po horách a společné výlety, o kterých mluvíš, působí naopak jako docela normální obraz partnerského života dvou lidí, kteří spolu sdíleli kus života a měli společné zájmy. Jenže někteří lidé neumějí vidět obyčejnou lidskost tam, kde si předem vytvořili ideologickou škatulku.