Rodí se děti s hříchem?

MOISES PINEDO

KATOLICISMUS

DOKTRINÁLNÍ ZÁLEŽITOSTI

Už jste někdy viděli tvář novorozeného dítěte, dotkli se jemné kůže jeho růžových tváří a při pohledu do jeho krásných očí cítili jeho nevinnost? V ostrém kontrastu katolické učení tvrdí, že „malá nemluvňata jsou hříšná!“ Katechismus katolické církve prohlašuje:

Děti, narozené s padlou lidskou přirozeností a poskvrněné prvotním hříchem, také potřebují znovuzrození ve křtu, aby byly osvobozeny z moci temnoty a přivedeny do říše svobody dětí Božích, ke které jsou povoláni všichni lidé. (1994, 1250, emp. přidáno).

Bible učí, že děti nenesou hřích svých rodičů (Exodus 32:32–33; Deuteronomium 24:16; 2. Královská 14:6; 2. Paralipomenon 25:4; Jeremiáš 31:30; Ezechiel 18:20). Katolíci však rychle poukazují na to, že David prohlásil: „Hle, zrodil jsem se v nepravosti a v hříchu mě počala matka“ (Žalm 51:5). Abychom porozuměli této pasáži, musíme mít na paměti, že předmětem žalmu 51 je Davidův hřích, nikoli prvotní hřích. Uvažujme o podstatných jménech a přivlastňovacích jménech, kterými David naznačoval, že hřích, o kterém mluvil, byl hřích, kterého se dopustil: „Smaz můj přestupek“ (vs. 1); „Důkladně mě omyj od mé nepravosti a očisť mě od mého hříchu“ (v. 2); „Uznávám svá přestoupení a můj hřích je stále přede mnou“ (vs. 3); „Proti tobě, jen ty, jsem zhřešil“ (vs. 4); atd. V žalmistově prosbě není ani nejmenší 

narážka na nějaký druh prvotního hříchu. Žalmista si ve skutečnosti přál být osvobozen od svého vlastního hříchu a přestoupení.

Ale proč se odvolával na okamžik, kdy se zformoval v lůně své matky? Žalmista mohl používat nadsázku (srov. Žalm 58:3; Colley, 2004) nebo zdůrazňovat stav, ve kterém ho jeho matka počala. V druhém případě, ačkoli se narodil bez hříchu, narodil se do světa, který byl zakrytý, sužovaný a ovlivněný hříchem.

Uvědomte si také, že žalmista tyto prosby o odpuštění prosil jako dospělý. K prosbě o odpuštění používal slovesa v přítomném čase: „Smiluj se nade mnou… zahlaď mé přestoupení“ (vs. 1); „Důkladně mě omyj...očisti mě od mého hříchu (vs. 2); „Uznávám své provinění“ (vs. 3); „Očisti mě 

yzopem...umyj mě“ (vs. 7); „Dej mi slyšet radost a jásot“ (vs. 8); "Skryj svou tvář před mými hříchy...smaz všechny mé nepravosti" (vs. 9); „Vytvoř ve mně čisté srdce… obnov ve mně pevného ducha“ (vs. 10).

Davidovy prosby o odpuštění byly způsobeny hříchem (nebo hříchy), kterého se dopustil dlouho po svém narození. Sám žalmista tuto skutečnost objasnil v paralelní pasáži, kde se modlil: „Nepamatujte na hříchy mého mládí ani na moje přestoupení“ (Žalm 25:7, emp. add). Jestliže je Žalm 51 prosbou o osvobození od prvotního hříchu, jak katolíci vysvětlují, že Bůh pomazal, požehnal a použil Davida, když nesl hřích prvního člověka?

Žalmista navíc prohlásil, že byl „vytvarován“ a „počat“ v nepravosti (51:5, 

KJV). To není odkaz na narození (jak tvrdí katolicismus), ale na početí. Abychom byli v souladu s katolickou myšlenkou, že žalm 51 podporuje dogma o prvotním hříchu, musíme dojít k závěru, že prvotní hřích se přenáší v okamžiku početí. Pokud je tomu tak, katolická církev bude muset přepracovat svou teologii týkající se křtu tak, aby zahrnovala způsob „křtít“ děti před narozením, aby je zachránila před „mocí temnoty“ (Cathecism…, 1994, 1250).

Ale co Římanům 5:12, kde apoštol Pavel napsal, že „skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili“? Učí tento verš, že neseme Adamův hřích? Ne. Jak jsme viděli v jiném článku (srov. Pinedo, 2009), tento verš učí, že smrt – důsledek hříchu – se rozšířila na všechny lidi, ne proto, že 

Adam zhřešil, ale „protože všichni zhřešili“ (5:12; srov. Římanům 3:23). Toto „vše“ se samozřejmě nemůže vztahovat pouze na Adama. Nic v Bibli neučí, nenaznačuje ani nenaznačuje, že se děti rodí s hříchem.

Pavel naznačil, že kde není zákon, tam není hřích (Římanům 3:20; srov. Jan 15:22). A apoštol Jan prohlásil, že „hřích je nezákonnost“ (1 Jan 3:4). Pokud nemluvňata nemohou znát Boží zákon nebo mu rozumět, nemohou se dopustit nezákonnosti.

Sám Ježíš řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim; neboť takových je království Boží“ (Marek 10:14, emp. přidáno). Pavel prohlásil, že nikdo nečistý nemůže vejít do království nebeského (Efezským 5:5). Ježíš dodal: „Pokud se neobrátíte a nestanete se jako malé 

děti, v žádném případě nevejdete do království nebeského“ (Matouš 18:3, emp. přidáno). Jestliže děti přicházejí na svět s „padlou lidskou přirozeností a poskvrněné prvotním hříchem“ (abych použil slova katechismu), proč by se muži museli stát malými dětmi, které jsou také „znečištěné“ hříchem? Bible je jasná: hřích se nedědí. Nikdy se nenarodilo žádné dítě, které by neslo vinu za Adamův hřích. Nikdo nenese odpovědnost za Adamův hřích než Adam sám.

https://apologeticspress.org/are-children-born-with-sin-2697/#mce_temp_url#

NEJSTARŠÍ MIMOBIBLICKÁ SVĚDECTVÍ O SAMOZŘEJMÉ VÍŘE KŘESŤANŮ V TROJICI     

Bible samozřejmě není jediným dokladem učení o Trojici a víře v ni, i když ta je dokladem pramenným a kanonickým. Existují ale i další svědectví o víře křesťanů v Trojici, a to již od 1. století dále. Uveďme si některé:      

Didaché (1. stol.): 

- spis z doby tzv. apoštolských otců, tj. z doby navazující na apoštoly a čerpající z osobní znalosti apoštolů, tedy z 1. stol., ve kterém se dokládá víra v Trojici a vyznání Trojice:  

 - tím se jasně dokládá jak víra v Trojici, nastolená Ježíšem Krista, tak opět i rovnost a jednota osob Božích, stejně jako moc duchovního narození se z Boha při křtu mocí všech tří osob Boží Trojice      

Ignác Antiochijský (1. stol.): 

- další z tzv. apoštolských otců 1. století, učedník apoštola Jana, mučedník, biskup antiošské církve založené apoštolem Petrem:  

 - jasně vyznává Trojici Otce, Syna a Ducha, které tím klade na roveň a do jednoty; víru v Trojici dává do souvislosti s "učením Pána a apoštolů", které znal osobně, dosvědčuje vtělení Syna, který byl "podle těla" podřízen Otci, uvádí poslušnost apoštolů Trojici: "Kristu i Otci i Duchu"      

Polykarp (1.-2. stol.): 

- další z tzv. apoštolských otců, učedník apoštola Jana, mučedník, biskup ve Smyrně:  

- i Polykarp, učedník apoštolů, zcela samozřejmě zmiňuje a vyznává Trojici: zmiňuje všechny tři osoby a všem třem osobám stejnou měrou vzdává slávu, jaká patří jedině Bohu (jinak by to byla modloslužba), ve vyznání Polykarpa tudíž stejnou měrou všem třem osobám Boha: Otci, Synu i Duchu Svatému: „tobě spolu s ním a Duchem Svatým sláva nyní i v budoucnu“.      

Irenej z Lyonu (2. stol.): 

- jedná se o Polykarpova žáka, který jako stojící v posloupné linii apoštol Jan - Ignác Antiochijský - Polykarp - Irenej rozvíjí Janovskou teologii, tedy s důrazem na vtělení Boha, a to zejména v boji proti tehdejším gnostickým, zejména doketským herezím. I on tedy v tomto následovnictví na mnoha místech vyznává Trojici a dosvědčuje, hájí a rozvíjí víru v ni:  

"A toto je, čím nás obdarovává víra, ta, kterou nám předali starší, učedníci apoštolů: především nás učí, abychom měli na paměti, že ve křtu jsme obdrželi odpuštění hříchů ve jménu Boha Otce a ve jménu Ježíše Krista, Syna Božího, vtěleného, zemřelého a zmrtvýchvstalého, a v Božím Duchu Svatém; že křest je pečetí života věčného a znovuzrozením v Bohu, takže se stáváme dětmi ne lidí smrtelných, ale věčného a odevždy jsoucího Boha."   

- víru v Trojici popisuje jasně jako apoštolského původu, jsoucí od apoštolů, a dále jasně klade všechny tři osoby Trojice jako navzájem rovné a Ježíše jako vtěleného Boha. Ponořením do křtu ve jménu Trojice se člověk rodí z Boha, protože Otec i Syn i Duch jsou Bůh a z nich se křesťan v koupeli znovuzrození neboli ve křtu rodí      

Justin (2. stol.): 

- konvertita od filosofie ke křesťanství, jeden z prvních křesťanských teologů reagujících na nauky řeckých filosofů, apologeta, mučedník. A právě proto, že byl filosofem, hájí křesťanskou víru proti mylným nebo bludným tvrzením tehdejších filosofů nebo i židů. Tak hájí božství Syn, který je stejně Bůh jako Otec:  

- a podobně jasně hájí i Božství Ducha Svatého, který spolu s Otcem i Synem tvoří Boží Trojici, a proto jasně říká, že se stejnou měrou klaníme a stejnou měrou uctíváme jak Otce, tak i Syna i Ducha:  

- klanění patří jedině Bohu, jinak by se jednalo o modloslužbu, a proto se křesťané klaní Otci, Synu i Duchu, protože tito tři jsou jeden jediný Bůh hodný klanění a úcty      

Klement Alexandrijský (2. stol.): 

- význačný křesťanský myslitel a apologeta, učitel v Alexandrii, podobně jako Justin reagující na tvrzení řeckých filosofů a tehdejších gnostiků a proti nim hájící křesťanskou víru, důsledně založenou na apoštolském podání, jak sám zdůrazňuje. Zanechal po sobě korpus děl, kde jasně vyznává křesťanskou víru, mající základ v apoštolském podání:  

- jasné vyznání Boha Trojice - tří osob jediného Boha, což potvrzuje i na jiném místě:  

 A dále:  

- jasně vyznává Otce, Syna a Ducha Svatého, kterým stejnou měrou náleží božská úcta a kteří JSOU JEDEN JEDINÝ neboli JEDEN BŮH, ač ve třech osobách: Otci, Synu a Duchu Svatém      

Athenagoras Athénský (2. stol.): 

- jeden z raných křesťanských apologetů, kteří nastoupili po apoštolských otcích a kteří hájili křesťanskou víru nejen před židy a filosofickými naukami, ale i před tehdejšími vládci, kteří často křesťany pronásledovali:  

"Jsme ti, kdo učí, že je Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý, a kdo dokazují jejich moc v jednotě a jejich rozdílnost v působení."   

- Athenagoras zde jasně vyznává jednoho Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří JEDNO JSOU a v této jednotě se mezi sebou liší svými osobami a jejich jednotlivými "působeními" v rámci této jejich nerozdílné jednoty      

- další z řady křesťanských starověkých apologetů, který mj. píše:  

 - jasné vyznání, že Bůh, ve kterého křesťané věří, je Otec, Syn a Svatý Duch, a že ač tři osoby, je to jeden Bůh      

- jasné vyznání tří osob Božích jako jednoho Boha a jednoho Pána, které sdílí tutéž jednu slávu a jsou hodni téže cti      

 - jeden z největších starověkých křesťanských myslitelů, člověk vroucí zbožnosti a bystrého intelektu, překladatel, vykladač, teologický systematizátor hledající řešení tehdejších teologických problémů, avšak do určité míry ovlivněný tehdejším platonismem, který si bral leckdy na pomoc při hledání řešení argumentací. V tom, čeho se držel apoštolské víry, však byl zcela pravověrný, a sem náležela i jeho nauka o Trojici, kterou předkládá jako apoštolskou, zcela ve shodě s dalšími tehdejšími křesťanskými učenci a učiteli:    

 - jasně vyznává rovnost osob Božích: Otce, Syna i Ducha, kteří jsou jeden Bůh, rovni v téže jediné slávě a důstojnosti, což vyvrací to, z čeho je neznalými věci obviňován, totiž subordinacianismus. A podobně i v dalším jeho citátu:  

 - v Trojici není nějaká z osob Trojice nižší nebo vyšší, ale všechny tři jsou si rovny. A pro spásu je nezbytná celá Trojice, protože celá Trojice je Bůh jeden a jediný, který zachraňuje člověka    

- Origenes jasně vyznává jako od apoštolů přijatou a jako Církvi vlastní víru v Boží Trojici: Otce, Syna a Ducha, á že tyto tři osoby jsou stejně Bůh a proto mají „účast na téže slávě a důstojnosti“ – žádná nerovnost, žádné podřízení jedné osobě druhé ve smyslu umenšenosti nějaké osoby vůči jiné osobě Boží, jinak by neměly stejnou účast „na téže slávě a důstojnosti“, která je Boží. Není v tom žádná pochybnost, ale jistota a smělost, protože pravdivost.      

Tertulián (2.-3. stol.): 

- významný starověký křesťanský autor, apologeta, věnoval se právě otázce rozlišení tří osob v jednotě jediného Boha, bránil apoštolskou tradici proti heretikům:  

"Syn rovněž seslal dar obdržený od Otce, Ducha Svatého, třetí osobu Boha ... , učitele veškeré pravdy, která je v Otci i Synu i Duchu Svatém podle křesťanského učení."   

- jasné vyznání, že jsou tři osoby jediného Boha: Otec, Syn a Duch Svatý, a že tato víra je pevnou součástí křesťanského učení.   

A podobně i např. v následujícím citátu:  

- Bůh je jeden jediný, ač ve třech osobách: Otci, Synu a Duchu Svatém. Je takový stále, ale takto zjevně a přímo („Jeho učedníci mu řekli: ‚Nyní mluvíš přímo a bez obrazů‘“, J 16) byl odhalen až v době Nového zákona, což židé nepřijali, protože odmítli Syna a tím pádem i Ducha.      

Hippolyt Římský (2.-3. stol.): 

- žák Ireneje z Lyonu, který pokračoval v janovské tradici a teologii, který stejně jako Irenej potíral dobové hereze a vehementně bránil apoštolskou nauku:  

"Je třeba vyznávat Boha Otce Všemohoucího, je třeba vyznávat rovněž Ježíše Krista, Syna Božího, který se stal člověkem a kterému Otec poddal vše kromě Sebe samého, a je třeba také vyznávat Ducha Svatého a že jsou to tři Osoby. Objevuje se jeden Bůh jako jedna moc Boží, ale co se týče plánu spásy, Bůh se zjevuje ve třech Osobách."   

- Hippolytova vyjádření jsou navýsost jasná: Bůh je Trojice osob: Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří jsou JEDNO v moci, neboli navzájem rovní v moci, ale v „plánu spásy" odhalující, že tento jeden Bůh jsou tři osoby, kdy jedna z nich - SYN - se stala člověkem: Ježíš Kristus je tedy jeden ze tří Boží Trojice, který se vtělil pro naši spásu.    

"Tobě patří sláva, Otci i Synu s Duchem Svatým"    

- Hippolyt vzdává všem třem osobám Božím, osobám Trojice, stejnou, nerozdílnou slávu, čímž dosvědčuje jejich rovnost a potvrzuje jejich božský statut    

- kartágijský biskup, mučedník:  

- Bůh je jeden, a to jednotou tří osob: Otce, Syna a Ducha Svatého, a jeho jednota je základem jednoty věřících.  

- zde Cyprián jasně vysvětluje, proč se ve Starém zákoně nepsalo výslovně o Trojici, ale pouze v určitých náznacích: protože toto tajemství mělo být zjeveno až "v nejposlednějších časech", i když je od počátku, jakým je Bůh sám v sobě.      

Didymus Alexandrijský (4. stol.): 

- významný a již tehdy velmi ctěný starověký křesťanský učitel, pokračovatel slavné alexandrijské teologické školy (Klement, Origenes, Atanáš, Cyril ad.):  

- jasné vyznání Trojice osob Otce, Syna  Ducha, kteří jsou jedno a to včetně své činnosti, která je božská, společná: Bůh je Otec, Bůh je Syn a Bůh je i Duch Svatý – ne tři Bohové, ale jeden jediný Bůh ve třech osobách      

To jsou jen některá svědectví zejména z prvních tří staletí, dosvědčující, že křesťané kontinuálně a od počátku věřili v Boha Trojici: Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří jsou jeden jediný Bůh, z nichž druhá osoba Trojice se stala člověkem pro spásu lidí, tak jak to zjevuje Ježíš Kristus, jak to předávají apoštolové a jak to pro naši spásu zaznamenává Písmo. Nejsou to svědectví jediná, je jich samozřejmě mnohem víc. A jak vidno, pocházejí ze všech tehdejších jazykových oblastí rozšíření křesťanství, z oblasti řeckojazyčné i latinské, ze severní Afriky, Gálie, Říma, Smyrny, Antiochie, Alexandrie, Kartága, Palestiny... Protože VŠICHNI KŘESŤANÉ jednoduše věřili v Trojici, v Boha Otce i Syna i Ducha Svatého, jak nám to zjevil vtělený Syn, který jim přikázal udílet křest ve jménu Otce a Syna a Ducha Svatého, a oni tak činili. Trojice je původní a podstatným vyznáním křesťanů od počátku. A pokud někdo tvrdí, že Trojice je výmyslem "katolické církve" nebo koncilů od 4. století, tváří v tvář prostým faktů je takový odhalen jako sprostý lhář, jako bludař, který si vymyslel víru, ať ariánskou, apollinářskou nebo unitářskou, kterou křesťané nepřijali od apoštolů, kterou nevyznávali ani nehlásali a kterou ani neznali, protože apoštolové jim předali víru v Trojici a ve vtěleného Boha Ježíše Krista. O tom svědčí všechny doklady už od 1. století.   

Ez 18:14-22: "Zplodí-li však syna, který uvidí všechny hříchy svého otce, jichž se dopouští, a ulekne se, nebude se jich dopouštět, nebude jíst na horách a pozvedat oči k hnusným modlám izraelského domu, nebude poskvrňovat ženu svého bližního, nebude nikoho utiskovat, neponechá si zástavu a nikoho nebude odírat, bude dávat hladovému svůj chléb a nahého přikrývat rouchem, neodtáhne svou ruku od utištěného, nevezme lichvu ani úrok, nýbrž bude jednat podle mých řádů a řídit se mými nařízeními, ten pro nepravost svého otce nezemře, jistě bude žít. Jeho otec, protože se dopouštěl útisku, odíral bratra a nekonal dobro mezi svým lidem, zemře pro svou nepravost. Vy však říkáte:»Proč nepyká syn za otcovu nepravost?« Bude-li syn jednat podle práva a spravedlnosti, dbát na všechna má nařízení a plnit je, jistě bude žít. Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi. Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře. Žádná jeho nevěrnost, jíž se dopustil, mu nebude připomínána, bude žít pro svou spravedlnost, podle níž jednal."

ani neuvidí. Alespoň ne tady na zemi.    

  Toník

  Přitom tvůj nápad "Tak se raduji z "vysvobození Kristem",  

že zavírám oči před svými novými selháními a bagatelizuji si je. " 

ukazuje právě a jen absurditu vašeho myšlení. 

  Stejně jako všechny ty ostavní nápady, co jsem ti citoval.

Cizinče, v rozčílení jsi hulvátsky odpověděl, takže ROZČILOVÁNÍ do toho tvého světa patří, a né že né..

No tak ses Cizinče rozčílil, a co má být. Na tom nic divného není, je to lidská reakce, která nemusí být vždy negativní.

Divné je spíše to, že své rozčílení dost trapně popíráš, že prý rozčílení z něčeho co tě před pár dny rozčílilo až k hulvátství nepatří do toho tvého světa. 

Bylo by už na čase Cizinče aby do toho světa patřilo i to, že si konečně sám sobě o sobě přiznáš pravdu, kterou stejně již všichni dávno o tobě vědí..

  Nebo jiný tvůj nápad:

  "Jestli však tento boj není pořád o tvůj život, tak o co vlastně bojuješ? To jsi zapomněl vysvětlit. Já žiji v přesvědčení, že tento boj je pořád bojem o náš věčný život, o naši věčnou spásu. Za nic jiného nestojí bojovat."

  Nebo nápad Honzy:

"Ti kteří spásu nepřijali nebo ji neporozuměli mají stále šanci vše ještě napravit, 

ti kteří si myslí, že o spásu nemohou přijít, necítí již potřebu něco u sebe napravovat  . . ."

  a o kousek později:

"Je zde dost lidí kteří tvrdí, že jsou již spaseni a už svou spásu nemusí nic dělat. 

Z toho lze usoudit, že ani nemají potřebu u sebe něco napravovat. Taky proč, že ?"

  

  Martina zase 𝓃𝒶𝓅𝒶𝒹𝓁ℴ:

"Mohu si dělat  co chci. Mohu vraždit, krást, cizoložit atd., protože mám hříchy odpuštěny."

   Nápad Jaely [granosalis.cz]:

  

   JMK napadlo [granosalis.cz]:

"pokud jsou vám vaše hříchy odpuštěni a jste znovuzrození
a vyvolení - spáchejte sebevraždu - sice je to hřích, ale ten
je vám odpuštěn automaticky, protože jste znovuzrození.
A budete rovnou v nebi - a to se vyplatí, ne? "

  A nápad Akuzativ [granosalis.cz]:

"Jste zachráněni, tak už nemusíte dělat dobré skutky 

a můžeš se křtít i desetkrát. Můžeš hřešit. Jakože ty jsi ten pán a král."

Pokud je reakce na "milost" vypočítavost, tak nešlo přece o žádnou milost, ale lež,  klam.

Brusle7

Prosím o hranice slušné diskuse bez podpásovek.